Past Production Reviews
2Myšlenkové poselství opery Giuseppe Verdiho Nabucco je natolik silné, že dokáže překonat všechny náboženské ideologie a staví do popředí jednu jedinou touhu – touhu po svobodě. Tu ztělesňuje v opeře sborový zpěv, který se stal neoficiální, zato nepopiratelnou hymnou nejen Itálie, která tehdy bojovala za sjednocení a samostatný stát, ale jakéhokoli národa, který se ocitl ve fyzické či duchovní nesvobodě. „Va, pensiero, sull´ali dorate…“ – tedy „Leť, myšlenko, na zlatých křídlech…“ je sbor, který se ve vypjaté společenské atmosféře často uprostřed opery opakuje. Tentokrát tomu tak nebylo, neboť vánoční atmosféra neinspiruje k odporu. Sbor naopak tišil duši a vháněl slzy do očí. Ano, všichni potřebujeme sounáležitost a klidné zázemí – i o tom tohle sborové číslo vypovídá. Opera Nabucco je první Verdiho operou, která měla úspěch. Mladého skladatele, který po prvním neúspěchu „hodil flintu do žita“ a již „bolestínsky“ nechtěl komponovat, nastartovala k dalším operám, které burcovaly duši národa. Ale už žádná nenesla takový duchovní náboj. Židé, vizionářský národ, který se musel od roku 587 před naším letopočtem vyrovnávat nejen se ztrátou výjimečného chrámu, ale i se ztrátou svobody a vlasti, byli konfrontováni s jinou kulturou. Nebukadnesar II., dobyvačný novobabylonský král, si podmanil nejen Judsko, ale válčil i s Arábií a Egyptem. Libreto je dílem italského básníka Temistocla Soleryho, jehož otec byl lombardský advokát, který byl uvězněn na brněnském Špilberku jako buřič. Syn zdědil jeho temperament a vedl dobrodružný život, při kterém stačil Verdimu napsat i několik libret k dalším operám. Inscenace opery Nabucco si brzy podmanila svět duchovním poselstvím a vydobyla si oblibu u diváků. V Olomouci operu poprvé uvedlo německé divadlo v roce 1844 a následně opět v roce 1855. Další uvedení, které dirigoval František Preisler, čekalo až do roku 1964. Na jeviště se do Olomouce opět vrátila opera 17. prosince 1989, což znamená, že se připravovala v revoluční době. Dirigentem byl Reginald Kefer, režisérem Martin Dubovic a scénu tvořil legendární olomoucký scénárista architekt Jiří Procházka, který se premiéry nedožil. Poslední inscenace byla uvedena v olomoucké opeře opět v čase předvánočním, 17. prosince 2004 v režii Michaela Taranta a dirigoval Miloslav Oswald. Premiéra 17. prosince 2021 je proto poněkud symbolická. Tentokrát se před orchestr postavil dirigent Petr Šumník a režie se ujala olomoucká rodačka působící v opavské opeře, Jana Pletichová Andělová. Akcentovala základní kontrasty, které používá jednoznačně, nepracuje s nimi jako se symboly, ale jako s historickými artefakty. Je to střet duchovní a násilnické civilizace, ze které vychází vítězně ta duchovně silnější. Giuseppe Verdi: Nabucco, Moravské divadlo Olomouc (zdroj Moravské divadlo Olomouc) Režisérka se s úctou sklonila před géniem Verdiho a jevištními prostředky podtrhuje děj opery. V tom jí úspěšně pomáhá scéna Jaroslava Milfajta, která je jednoduchá a historicky výmluvná. Na scéně vytváří Zeď nářků, následně vyrůstá babylonská věž z pálených cihel. Palác znázorní obrovská rudá látka visící z provaziště v centru jeviště. Symbolem Babylónie je okřídlené kolo visící nad jevištěm, symbolem Židů je obrovský sedmiramenný svícen menora. Kostýmy Michaely Savovové jsou jednoduché, náznakově historizující a slušivé. Zejména židovské ženy a dívky v bílém působí půvabně, babylonští vojáci jsou jen v lehkých modrých trikotech. Dvě královské dcery mají slušivé šaty, i když Abigail je zvýrazněna náznakovým brněním. Ani Nabucco nepůsobí jako monstrum, i když je v kožené vojenské suknici. Kostýmy postavy zlidšťují a jejich konání se i proto zdá být uvěřitelné. Jana Pletichová Andělová dává prostor pěvcům pro jejich pohybové a herecké vyjádření a na scéně vytváří živé obrazy, které jsou výtvarně efektní a vykreslují scénu. Využívá davových efektů ataky na diváka prostřednictvím ansámblových akcí na forbíně, což pomáhá pěvcům k lepší slyšitelnosti a sboru ke kompaktnosti zvuku. Sborové scény jsou mohutné a silné, podle programu je využit operní a operetní sbor připravovaný sbormistryní Lubomírou Hellovou. Její práce nebyla jistě jednoduchá. Síla sborového zpěvu spočívá v jeho sezpívanosti a v několikaleté neúprosně cizelované práci. Přes to, že sborové části všechny vyzněly velmi přesvědčivě, cvičené ucho přece jen rozpoznalo, že ne všechny hlasy mají čistý témbr a že ne všichni mají přesnou techniku, dikci a intonaci, i když nikomu nelze upřít přísné soustředění a cílevědomé úsilí. Orchestr pod vedením dirigenta Petra Šumníka zněl precizně a výrazně. Plně zněly zejména dechové sekce, smyčcové nástroje měly menší možnost se prosadit. Opera je přece jen postavená na úderných a pochodových leitmotivech, což v celkovém vyznění působilo efektně. Sólové uplatnění zde našla a plně využila violoncella (spolu s árií Zachariáše) a flétny. Orchestr hrál s plným nasazením a s přesvědčivým výrazem. Pěvecké výkony byly obdivuhodné a obsazení opery bylo pěvecky vyvážené. Titulní roli Nabucca zpíval barytonista Martin Bárta (alternuje Jakub Tolaš). Dal roli veškerou vůli a pevnost hlasu, který dokázal po celou dobu udržet v plné znělosti a ve výrazu. V obrazech královy nemoci, kdy vzpomíná a lituje své dcery, dokázal dát hlasu měkkost i dynamické odstíny. Je silným a energickým králem, vědomým si své moci. Abigail zpívala Iveta Jiříková (alternace Radoslava Müller), která v roli uplatnila plný a vyzrálý dramatický soprán spolu s promyšleným výrazem. Hlas zněl průrazně a velmi čistě, byl plný alikvotních tónů, které mu daly barevnost a technicky prokázala ukázněnost a suverenitu. Její Abigail je i herecky plastická, její lidskost se projevila nejen v sebelítosti nad původem otrokyně, ale především v dojemné závěrečné scéně. Nabuccovu dceru Fenenu zpívala mladá sopranistka Dana Šťastná (alternuje Eva Wolfová Zatloukalová). Její šťavnatý a sladký mezzosoprán se krásně nesl, jen ve středních polohách poněkud zanikal. Herecký výraz byl postaven na přirozeném půvabu, který dojímal i odzbrojoval. Tenorovou roli Ismaela, synovce judského krále, zpíval neomylným a zvonivým hlasem Jakub Rousek (alternuje Petr Martínek), jen herecky mu chyběla pravdivost. Výrazný dojem zanechal a přesvědčivý hlasový výkon podal David Szendiuch v roli židovského kněze Zachariáše (alternuje Jiří Přibyl). Zachariáš se v jeho podání stal silovým protihráčem Nabucca. Jeho charismatický a vizionářský výraz byl přesvědčivý a hlasově překvapil plností, znělostí a dramatickou barvou a výrazem, kterým strhával diváky v sále. Byl to obdivuhodný výkon, kterým se pěvec opět ve svém vývoji posunul k dokonalosti. Velekněz Baalův v podání Romana Vlkoviče (alternuje Ján Vaculík) byl poněkud nevýrazný a to jak pěvecky, kdy hlas zůstával upozaděn, tak i herecky. Abdallo, babylonský voják v podání Martina Štolby (alternuje Vojtěch Pačák), překvapil znělostí a průrazností hlasu. Příjemnou a výraznou postavou, přes menší objem role, se stala Anna, sestra Zachariášova. Helena Beránková (alternuje Markéta Zahnašová) ji obdařila půvabným zjevem, razancí projevu a zvonivým, pevným sopránem. Premiérové obsazení bylo nadobyčejně úspěšné a kvalitní, výkony byly vyrovnané a úroveň odpovídala standartu velkých českých scén. Přejme olomoucké opeře, aby se jí takto dařilo i nadále a aby její publikum bylo stále tak nadšené a spokojené, jako bylo na této nové inscenaci opery Nabucco. Karla Hofmannová
První živou premiérou po dlouhém lockdownu byla Bohéma Giacoma Pucciniho. Dlouho očekávaná událost se stala v pátek 11. června 2021 a Janáčkovo divadlo opět vítalo živé návštěvníky. Poloprázdné hlediště a vyžadované doklady spolu s rouškami stále ještě připomínaly nepříjemnou dobu epidemie, ale víra, že se konečně život vrací do běžného režimu, byla silnější a pomáhala navodit slavnostní očekávání. Novou inscenaci připravili umělci, kteří již odhodili pel mládí a nahradili ho invencí a imaginací. A tedy nepotřebovali použít berličku modernizování opery za každou cenu, naopak dokázali příběh z 19. století podat svěže, mladistvě a pravdivě, jak velí verismus. Příběh, který zpracoval skladatel Giacomo Puccini na motivy knížky pařížského spisovatele Henriho Murgera, se odehrává v Latinské čtvrti Paříže 19. století. Libreto zpracovali Luigi Illica a Giuseppe Giacosa. Mladí bohémové, žijící mezi chudobou a touhou po kráse a uznání, se potkají s mladými krásnými dívkami, které se snaží uživit, jak se dá, nejlépe s bohatými milenci. Pohled režisérky na operu je realistický a praktický, spojuje nenásilně jevištní akce s potřebou pěvce se plně do hlasu opřít a prosadit se oproti orchestru a poté se zapojit zpět do dění, to vše zcela nenásilně. Při zachování poetiky a charakteru života v 19. století, dokáže scénu rozehrát v ansámblových scénách i ve scénách se sborem a zachovává přitom malebnost a přirozenost. Na scéně Davida Janoška, která je půvabná a impresionistická, v náznacích a úsporných detailech navozuje charakter prostředí, které dokáže rychle a chytře proměňovat. Mansarda v prvním obraze je téměř realistická a přenáší diváka do příběhu, druhý obraz je dokonale iluzivní při představování ulice. Obraz zimní ulice ve druhém jednání je načrtnut impresionisticky a rychlá přestavba do původní mansardy je možná díky bílým přehozům na nábytku, která iluzi vůbec neruší. Naopak ji citlivě a přitom důrazně dokresluje postava Smrti, dámy v klobouku, která v mlze postává na ulici a čeká. Kostýmy Zuzany Přidalové jsou historizující a slušivé, vévodí róby Musetty, ostatní kostýmy jsou úsporné a historicky odpovídající. Výtvarně byl obraz ulice se sborem a dětmi velmi povedený – živý, přehledný a při tom i zábavný. Příběh čtyř mladíků, kteří žijí v podkrovní mansardě starého domu v zimě a bez peněz, je příběhem lásky i zmaru. Role Rudolfa – básníka, je napsána pro tenoristu a zpíval ho Richard Samek. Jeho výrazný tenor je v barvě a v posazení přirozený a nese se dobře prostorem. Malíře Marcella představoval barytonista Roman Hoza, jehož baryton má příjemnou barvu a herecky je tvárný a přirozený. Schaunard je hudebník a skladatel, zpíval ho barytonista Lukáš Bařák, mladý pěvec, jehož hlas má říz, nosnost a roli si zjevně užíval. Filosofa Collina ztvárnil basista Jan Šťáva, který má sice menší úlohu, ale dokázal z ní vytěžit maximum. Árii o plášti, kterou zpívá ke konci inscenace, a která většinou již zaniká, podal s takovou procítěností a nosností, že publikum dojal. Toto mladistvé kvarteto vynikalo vyrovnaností jak hlasovou, tak i především schopností naladit se na stejnou emoční hladinu a vytvořit na jevišti hravou a bezprostřední náladu. Chlapecké kvarteto doplňují dvě dívky. Mimi – švadlenka, bydlící ve stejném domě, která si přijde zapálit svíčku, půvabná a nesmělá, trpí tuberkulózou. Setká se s Rudolfem a je z toho láska na první pohled a Mimi zapadá do party čtyř přátel. Zpívala ji Jana Šrejma Kačírková – sopranistka, která má za sebou náročné inscenace jak v divadle Moravskoslezském, tak i v Janáčkově opeře. Její hlas je průrazný a čistý, plný emocí a lesku. Své Mimi dokázala dát něhu a sladkost a díky svému exteriéru i dívčí půvab. Druhou dívkou je Musetta, opak Mimi, temperamentní dračice, která sice miluje Marcella, který na ni zoufale žárlí, ale víc miluje sladkost života, kterou jí dávají bohatí milenci. Byla jí Doubravka Součková, mladá sopranistka, nedávná absolventka JAMU, pro kterou byla tato role debutem na scéně Janáčkovy opery. A příležitosti využila dokonale. Nastoupila pronikavým sopránem, kterým převálcovala veškerý shon na scéně a její árie byla plná smyslnosti a vyzývavosti. V posledním obraze přinesla ale zcela jinou polohu a tady již hlas změkčila a prokázala, že je schopna i procítěného výrazu. Další role, které se v opeře objevují, jsou již ilustrativní figury, které dokreslují její charakter. Výraznější je zde postava Benoita – domácího, který přijde vymáhat činži a kvarteto „dobráků“ si z něj vystřelí a vyhodí ho z bytu. Jiří Sulženko zde přišel k roli, která ho ukázala v novém světle jako schopného herce, který dokáže přinést na jeviště charakterní postavu a přirozený pěvecký výkon. Alcindoro, bohatý milenec Musetty, je podobnou figurou, náfuka, ze kterého si Musetta vystřelí a nechá ho zaplatit i za mladíky. Jeho představitelem byl Martin Matoušek, který se role zhostil mile a s noblesou. Role Palpignola je vděčnou figurou kramáře a komedianta, kterému nahrávají děti. Pavla Valentu spolupráce s dětmi velmi těšila, stejně jako jeho role. Seržanta ztvárnil Kornél Mikecz a celníka Petr Karas. Sbor Janáčkovy opery připravila Klára Složilová Roztočilová, Dětský sbor Brno byl připraven sbormistrovou Valerií Maťašovou. Oba sbory byly skvěle sezpívány a zněly dobře jak na jevišti, tak i za scénou. Hudebně operu připravil a dirigoval Jakub Klecker. Partitura Giacoma Pucciniho je velmi barevně instrumentovaná, což dirigentovi umožnilo vytvořit hutný, barevný hudební celek. Orchestr zněl velmi kompaktně a plně a podával skvělé výkony, aniž by překrýval zpěváky. V Janáčkově opeře vznikla nová inscenace, která jistě přiláká publikum, nezklame vyznavače klasického provedení, ale ani posluchače, kteří by si přáli, aby opera byla pro obecenstvo přitažlivější a více konvenovala k současnosti. Tato inscenace potěší a bude vyhovovovat širokému spektru diváků. Opera byla rovněž snímána kamerami – podle slov ředitele Martina Glasera: „Pro všechny případy, kdyby…“. Je to jistě velmi záslužné, ale určitě si všichni přejeme, aby to bylo jen pro případy dokumentární, nikoli jako náhrada za živé představení.
