Katharina Schmitt / Κριτικές

I was a bit skeptical as I trekked across Ostrava for the first night of New Opera Days Ostrava, seeking the venue 'Důl Hlubina – Staré koupelny' which Google had dubiously translated as 'Coal Mine Hlubina – Old Bathrooms'. I've listened to contemporary music in some weird places before, but never an abandoned toilet. Fortunately I made it to the venue on time – a multi-story semi-industrial space featuring two performance halls as well as restrooms that were in fact rather new-looking – because the space was quickly overflowing. Audience members, some of whom sipped wine or ate popsicles, stood along the back walls or, alternatively, sat in the front on the numerous pillows on offer. The festival, abbreviated as NODO, is the brainchild of Petr Kotík and the opening night featured a double bill: Ligeti's Aventures and Nouvelle Aventures, followed by the world première of Mr Kotík's William William in the hall upstairs. A biennial experimental music theater festival now in its third iteration, it features numerous world premières and commissions, as well as Czech premières of older works including the Ligeti opera.

Soudobá operní tvorba má v dnešní době nesčetně forem a těžko ji nějak definovat. Jedním z hlavních rysů jsou možná epické náměty a s tím související velké množství textu. V mnoha případech se pak jedná o jeho zhudebnění, nikoliv o jeho dotvoření, či dopovězení skrze hudbu. Soudobá opera dnes může být v podstatě cokoliv. A je dobře, že právě festival NODO nabízí ve své dramaturgii její rozmanité formy, vývoj a možnosti. Vybízí k zamyšlení nad tím, co je ještě opera a jak má vypadat. Sehnat na podobný projekt peníze není jednoduché. Naštěstí Město Ostrava, Ministerstvo kultury a řada dalších soukromých i veřejných sponzorů považuje podporu soudobého umění za důležitou a to je dobře. Festival, podobně jako Ostravské dny (skladatelské kurzy) se kterými se každý druhý rok střídá, je rozkročen mezi Ostravou a New Yorkem, kde jeho hlavní organizátoři – Petr Kotík a Renáta Spisarová žijí.

Na tom pomníku bylo od začátku všechno špatně – nejprve sochařská soutěž, do níž se hlásilo jen málo návrhů, pak špatně zvolené místo, které po slavnostním poklepání základního kamene museli v tichosti přestěhovat, aby se jim soudruh Vissarionovič i s frontou figur nezřítil z ujíždějícího svahu Letné. Než pomník postavili, umřel Stalin i Gottwald, a měsíc před jeho odhalením spáchal sebevraždu i jeho autor Otakar Švec. Žádný člověk – žádný problém, zpívá se v nové opeře Jiřího Kadeřábka, která měla premiéru 31. března na Nové scéně.

Stalinova hlava je už dvacet minut v troskách, světová premiéra opery Žádný člověk končí, já trpím. Bojím se, že nikdo nezatleská. Strach z toho mají i pěvci – například sopranistka si otírá pot z čela a v duchu prosí: Mami, zatleskej nám aspoň ty. Vždyť přece víš, že jsem v životě nic těžšího nezpívala.

Dny nové opery Ostrava v sobotu uvedly v českých a světových premiérách díla Michala Rataje, Kathariny Schmitt a Miroslava Tótha. Nauka o afázii, pod níž je podepsán autorský tandem Rataj-Schmitt, zazněla v hudebním nastudování Michala Rataje a režii Kathariny Schmitt. Muž v skafandri slovenského skladatele Miroslava Tótha připravil k uvedení autor v režii Jana Komárka. Festival NODO se druhý den přesunul na Důl Hlubina do industriálního prostoru, který skvěle rezonoval s konkrétními díly.

Sobotní program letošních Dnů nové opery Ostrava 29. srpna zahájila v areálu Dolní oblasti Vítkovice světová premiéra opery Nauka o afázii, na níž spolupracovali Michal Rataj (hudba a hudební vedení) a Katharina Schmitt (libreto a režie). V ostravskému publiku dobře známém prostoru BrickHouse, též nazývaným Staré koupelny, připravili mimo jiné netradiční scénu tvořenou haldou písku, na níž – a okolo níž – se děj odehrával. Nejlepší možný popis této opery v jedné větě nabízí již samotné průvodní slovo: „Inscenace se zabývá hlasem jako základním prvkem identity a jeho společenským rozměrem“. Petr Zvěřina v průvodním textu dále zmiňuje, že Nauka o afázii „osciluje mezi rozhlasovou hrou a zvukovou kompozicí“ a vědomě pracuje s prostorovostí. Základní napětí zde rozehrávají protikladné dvojice slova a ticha, moci a bezmoci, porozumění a konfliktu skrze dvojici žen – zpěvačku/pacientku (Katalin Károlyi), která během vypjaté árie Straussovy Elektry přichází o hlas, a zdravotní sestru (Ivana Uhlířová), která se snaží přijít na příčiny zpěvaččiny afázie neboli ztráty řeči.