David Nykl / Reviews

The magic flute without folk philosophizing turned into a cheerful fairy tale for young children, but even adults are by no means bored. This is what a performance should look like that arouses interest in opera without violent lectures and stupid, superficial updates. Tamino, Pamina, photo by Jana Hallová Tamino, Pamina, photo by Jana Hallová From the original, almost three-hour work, the story remains for less than an hour, the main hero of which is the birder Papageno. He accompanies us through the whole story, introduces us to other characters, also accompanies Tamin on the way to Pamina, and by the way he finds his Papagena himself. The noble symbols of good and evil, i.e. the high priest Sarastro and the Queen of the Night, disappeared, replaced by the more popular First Lady and Monostatos. Papageno, Pamina, photo jana Hallová Papageno, Pamina, photo jana Hallová A simple scene made of dry branches created the believable illusion of a forest, Papageno's home. Papageno stylized into a vagabond with an empty nest on a cap was not the only subtle parallel with the 2003 production of The Magic Flute at Covent Garden (directed by David McVicar). She was also reminded of his final duet with Papagena – in the nest instead of in bed, but there was also a pillow wound – or Monostat's reaction to the sound of the chime. The costumes in bright colors and distinctive stylizations (Pamina like wild strawberry) are child-friendly, but do not slip into kitsch. Lucie Halgašová has created a solid basis for immediately cheerful directing, perhaps only Ondrej Olos at the piano would be worth dressing better when he is also on the stage and cannot do it himself. Monostatos, photo by Jana Hallová Monostatos, photo by Jana Hallová Tomáš Pilař staged a fairy-tale story with ease corresponding to the music used. The performance talked to the children – figuratively constantly and sometimes literally. An immature audience is counted on here as an element that needs to be involved in the game and not just let it stand by patiently. I have to say that I am really glad that Tomáš Pilař has finally caught on with me with this direction, and I am convinced that he should take some of its directness, clever uncomplicatedness and willingness to go directly to the heart of the matter into his work for adults. He is also, together with Patricia Částková, the author of the translation and dramaturgical adaptation (here the question arises as to why it was based on Eberhard Streul's compilation at all and not on The Magic Flute itself). The jokes were mostly hilarious, and if not downright hilarious, at least they did not offend good taste, the few prosodic hiccups were to a completely forgivable extent – both authors did an excellent job. Pamina, Papageno, photo by Jana Hallová Pamina, Papageno, photo by Jana Hallová The musical accompaniment was provided by the reliable Ondrej Olos at the piano, complemented only by the celesta and, of course, the flute. The children's version was not hurt by the absence of the orchestra and it was also possible to stretch the stage towards the audience. This increased not only the space for the acting event, but also for communication with the audience. It was verified during the exams and the children responded very helpfully and lively. The singers visibly enjoyed their roles, they didn't have to work hard over the piano, they played excellently and seemed to have as much fun as the audience, without forgetting what to do. Papageno plays the magic flute, i.e. The Magic Flute in the children's arrangement by Eberhard Streul, Tomáš Pilař and Patricia Částková was really successful. Whether or not you want to teach your children to go to the opera, go out with them for a hilarious experience. It's hard to see something like that on TV.

První živou premiérou po dlouhém lockdownu byla Bohéma Giacoma Pucciniho. Dlouho očekávaná událost se stala v pátek 11. června 2021 a Janáčkovo divadlo opět vítalo živé návštěvníky. Poloprázdné hlediště a vyžadované doklady spolu s rouškami stále ještě připomínaly nepříjemnou dobu epidemie, ale víra, že se konečně život vrací do běžného režimu, byla silnější a pomáhala navodit slavnostní očekávání. Novou inscenaci připravili umělci, kteří již odhodili pel mládí a nahradili ho invencí a imaginací. A tedy nepotřebovali použít berličku modernizování opery za každou cenu, naopak dokázali příběh z 19. století podat svěže, mladistvě a pravdivě, jak velí verismus. Příběh, který zpracoval skladatel Giacomo Puccini na motivy knížky pařížského spisovatele Henriho Murgera, se odehrává v Latinské čtvrti Paříže 19. století. Libreto zpracovali Luigi Illica a Giuseppe Giacosa. Mladí bohémové, žijící mezi chudobou a touhou po kráse a uznání, se potkají s mladými krásnými dívkami, které se snaží uživit, jak se dá, nejlépe s bohatými milenci. Pohled režisérky na operu je realistický a praktický, spojuje nenásilně jevištní akce s potřebou pěvce se plně do hlasu opřít a prosadit se oproti orchestru a poté se zapojit zpět do dění, to vše zcela nenásilně. Při zachování poetiky a charakteru života v 19. století, dokáže scénu rozehrát v ansámblových scénách i ve scénách se sborem a zachovává přitom malebnost a přirozenost. Na scéně Davida Janoška, která je půvabná a impresionistická, v náznacích a úsporných detailech navozuje charakter prostředí, které dokáže rychle a chytře proměňovat. Mansarda v prvním obraze je téměř realistická a přenáší diváka do příběhu, druhý obraz je dokonale iluzivní při představování ulice. Obraz zimní ulice ve druhém jednání je načrtnut impresionisticky a rychlá přestavba do původní mansardy je možná díky bílým přehozům na nábytku, která iluzi vůbec neruší. Naopak ji citlivě a přitom důrazně dokresluje postava Smrti, dámy v klobouku, která v mlze postává na ulici a čeká. Kostýmy Zuzany Přidalové jsou historizující a slušivé, vévodí róby Musetty, ostatní kostýmy jsou úsporné a historicky odpovídající. Výtvarně byl obraz ulice se sborem a dětmi velmi povedený – živý, přehledný a při tom i zábavný. Příběh čtyř mladíků, kteří žijí v podkrovní mansardě starého domu v zimě a bez peněz, je příběhem lásky i zmaru. Role Rudolfa – básníka, je napsána pro tenoristu a zpíval ho Richard Samek. Jeho výrazný tenor je v barvě a v posazení přirozený a nese se dobře prostorem. Malíře Marcella představoval barytonista Roman Hoza, jehož baryton má příjemnou barvu a herecky je tvárný a přirozený. Schaunard je hudebník a skladatel, zpíval ho barytonista Lukáš Bařák, mladý pěvec, jehož hlas má říz, nosnost a roli si zjevně užíval. Filosofa Collina ztvárnil basista Jan Šťáva, který má sice menší úlohu, ale dokázal z ní vytěžit maximum. Árii o plášti, kterou zpívá ke konci inscenace, a která většinou již zaniká, podal s takovou procítěností a nosností, že publikum dojal. Toto mladistvé kvarteto vynikalo vyrovnaností jak hlasovou, tak i především schopností naladit se na stejnou emoční hladinu a vytvořit na jevišti hravou a bezprostřední náladu. Chlapecké kvarteto doplňují dvě dívky. Mimi – švadlenka, bydlící ve stejném domě, která si přijde zapálit svíčku, půvabná a nesmělá, trpí tuberkulózou. Setká se s Rudolfem a je z toho láska na první pohled a Mimi zapadá do party čtyř přátel. Zpívala ji Jana Šrejma Kačírková – sopranistka, která má za sebou náročné inscenace jak v divadle Moravskoslezském, tak i v Janáčkově opeře. Její hlas je průrazný a čistý, plný emocí a lesku. Své Mimi dokázala dát něhu a sladkost a díky svému exteriéru i dívčí půvab. Druhou dívkou je Musetta, opak Mimi, temperamentní dračice, která sice miluje Marcella, který na ni zoufale žárlí, ale víc miluje sladkost života, kterou jí dávají bohatí milenci. Byla jí Doubravka Součková, mladá sopranistka, nedávná absolventka JAMU, pro kterou byla tato role debutem na scéně Janáčkovy opery. A příležitosti využila dokonale. Nastoupila pronikavým sopránem, kterým převálcovala veškerý shon na scéně a její árie byla plná smyslnosti a vyzývavosti. V posledním obraze přinesla ale zcela jinou polohu a tady již hlas změkčila a prokázala, že je schopna i procítěného výrazu. Další role, které se v opeře objevují, jsou již ilustrativní figury, které dokreslují její charakter. Výraznější je zde postava Benoita – domácího, který přijde vymáhat činži a kvarteto „dobráků“ si z něj vystřelí a vyhodí ho z bytu. Jiří Sulženko zde přišel k roli, která ho ukázala v novém světle jako schopného herce, který dokáže přinést na jeviště charakterní postavu a přirozený pěvecký výkon. Alcindoro, bohatý milenec Musetty, je podobnou figurou, náfuka, ze kterého si Musetta vystřelí a nechá ho zaplatit i za mladíky. Jeho představitelem byl Martin Matoušek, který se role zhostil mile a s noblesou. Role Palpignola je vděčnou figurou kramáře a komedianta, kterému nahrávají děti. Pavla Valentu spolupráce s dětmi velmi těšila, stejně jako jeho role. Seržanta ztvárnil Kornél Mikecz a celníka Petr Karas. Sbor Janáčkovy opery připravila Klára Složilová Roztočilová, Dětský sbor Brno byl připraven sbormistrovou Valerií Maťašovou. Oba sbory byly skvěle sezpívány a zněly dobře jak na jevišti, tak i za scénou. Hudebně operu připravil a dirigoval Jakub Klecker. Partitura Giacoma Pucciniho je velmi barevně instrumentovaná, což dirigentovi umožnilo vytvořit hutný, barevný hudební celek. Orchestr zněl velmi kompaktně a plně a podával skvělé výkony, aniž by překrýval zpěváky. V Janáčkově opeře vznikla nová inscenace, která jistě přiláká publikum, nezklame vyznavače klasického provedení, ale ani posluchače, kteří by si přáli, aby opera byla pro obecenstvo přitažlivější a více konvenovala k současnosti. Tato inscenace potěší a bude vyhovovovat širokému spektru diváků. Opera byla rovněž snímána kamerami – podle slov ředitele Martina Glasera: „Pro všechny případy, kdyby…“. Je to jistě velmi záslužné, ale určitě si všichni přejeme, aby to bylo jen pro případy dokumentární, nikoli jako náhrada za živé představení.